Manuální lymfodrenáž

Zjednodušeně řečeno jde o jemnou masáž lymfatických cest, která napomáhá odtoku přebytečné lymfy a v ní obsažených přebytečných a toxických látek uvolněných z buněk do lymfy. Ta je mízovody přivedena do žilní krve a filtrována ledvinami a játry, kde jsou toxické látky odstraněny z těla.

Lymfatický (mízní) systém má nezastupitelnou roli v drenáži a tím i v udržování optimálních podmínek v mezibuněčném prostoru. Každá naše buňka je obklopena mezibuněčnou (intersticiální) tekutinou, ze které během výměny látkové (metabolizmus) přijímá kyslík a živiny (cukry, tuky, aminokyseliny resp.bílkoviny) a naopak do ní odvádí oxid uhlíku a produkty látkové výměny. Ty mohou mít charakter vysloveného "odpadu" nebo sehrávají důležitou roli v ovlivnění okolních i velmi vzdálených buněk, tkání i celých orgánů (např. hormóny). Mezibuněčná tekutina tvoří asi 16% hmoty těla. Za 24 hodin vznikne tímto způsobem cca 20 litrů mezibuněčné tekutiny avšak resorpce do kapilárního řečiště představuje pouze 18 litrů. Zbývající 2 litry mezibuněčné tekutiny musí být odvedeny lymfatickým řečištěm spolu s obsaženými bílkovinami a buněčnými elementy – především lymfocyty a makrofágy. Bílkoviny proniklé do intersticia jednak filtrací z kapilár, jednak vzniklé vlastním metabolismem buněk mohou totiž být transportovány z tohoto prostoru prakticky pouze lymfatickým systémem. Stejným způsobem jsou transportovány i částice do velikosti 20 um; viry, bakterie, nádorové buňky, tuky a cholesterol, vitamíny rozpustné v tucích, vápník, železo, měď a steroidní hormony a další látky.

Lymfatický nebo-li mízní systém se zkládá z lymfy (mízy), mízních cév a mízních uzlin.

Lymfa je většinou bezbarvá čirá tekutina (řecky lymfa = čistá voda), která vzniká z mezibuněčné tekutiny po té, co je nasáta do počátečních lymfatických cév.

Složení lymfy je velmi proměnlivé a závisí na charakteru tkáně nebo orgánu, ve které se tvoří. Dále závisí na intenzitě buněčné výměny látkové (viz funkce lymfatického systému).

Lymfatický cévní systém je tvořen lymfatickými kapilárami, které začínají slepě v prelymfatických mezibuněčných štěrbinách. Kapiláry se postupně vlévají do větších sběrných lymfatických cév (lymfatické kolektory), které vstupují do lymfatických uzlin. Z lymfatických uzlin pak opět vystupují a ústí do lymfatických kmenů, které ústí do žilního systému. Lymfatické kolektory mají chlopňový systém tvořený obvykle párem chlopní, který brání zpětnému toku lymfy. Vlastní stahy úseků lymfatických kolektorů se podílejí na jednosměrném toku lymfy. Mimo to je pohyb lymfy zajišťován filtračním tlakem a rychlostí tvorby intersticiální tekutiny z krevních kapilár, dýchacími pohyby s negativním nitrohrudním tlakem i negativním (nasávacím) tlakem velkých žilních kmenů Svou roli v transportu lymfy hraje i kontrakce kosterních svalů a pulsace tepen v okolí mízních cév.

Lymfatické cévy mají velké množství spojek jednak navzájem mezi sebou (lymfo-lymfatické), jednak s žilním systémem (lymfo-venózní).

Podobně jako žilní systém je lymfatický systém tvořen povrchovými cévami, které odvádí lymfu z kůže a podkoží a z hlubokých cév, které na končetinách provázejí velké cévy a odvádějí lymfu ze svalů, kostí apod. Povrchový lymfatický systémm odvádí 80% lymfy. Povrchový a hluboký lymfatický systém z dolních končetin se vlévá do tříselných a pánevních lymfatických uzlin, z horních končetin do podpažních uzlin. Mezi hlubokým a povrchovým lymfatickým systémem je velké množství spojek, které se mohou uplatnit při zhoršení funkce jednoho či druhého systému.

Lymfatické (mízní) uzliny mají obvykle ledvinovitý nebo fazolovitý tvar. Jejich velikost se může pohybovat od několika milimetrů až po několik centimetrů. Počet lymfatických uzlin jejich velikost a stavba závisí na věku a na proběhlých onemocněních (zánět, nádor). Přibližně je v organizmu 450 lymfatických uzlin. Každá uzlina má tužší pouzdro. Pod ním je uložena kůra a dřeň. Kůra a dřeň plní důležité úkoly ve vztahu k obranyschopnosti našeho organizmu (imunologické funkce).